Když tady tak čtu ty texty racionálních hlav, přídávám návod, jak se dá na MS ve SMIKU nasbírat 22 bodů maximálně demoralizovaná už před startem a s panickým
stavem mysli na převážné části trati.
O tom, jak protivná jsem byla na betonu pod přístřeškem na fotbalovém hřišti asi všichni
zúčastnění vědí, to tedy přeskočím. Narozdíl od ostatních zúčastněných
nevymýšlím nic, jen si říkám, že pro zachování tváře bych měla dát tak
15 bodů. Chtěla jsem běžet s Romanem, myslím, že umím s chladnou hlavou
vymyslet lepší strategie, on zase běží rychleji, z tandemu bychom mohli
těžit oba. Roman mým potenciálem ovšem pohrdá, takže nic a motivace nula.
Na startu se trochu protáhnu a když vidím lidi u map, říkám si, že je
asi čas jednu si taky zarezervovat. I když jistě by stačilo stát opodál,
počkat, až všichni nedočkavci jednu strhnou, ona na mě zbyde. Nicméně
lezu, kde je nejmíň lidí. A vida, přede mnou Libor, za mnou Míra a
Martin, vedle se přidává Roman, že by dobré znamení dobrých duší? Roman
mi ještě připomíná, nezapomeň si spustit stopky. START! Kouknu do mapy, kde
nejblíž vidím nejvíc kontrol a je mi jedno, že to budou jednobodovky.
Dělám okamžité rozhodnutí na 32A, poté se přesunout k oblasti s 40, 41,
33, 31, něco tam poberu, dál na západ, pobrat co bude v té chvíli možné
kolem pole z přítomných 42, 44, 51, 46, 48, 50 a pak se uvidí, větší
ambice nemám.
Kupodivu na 32A jsem i při své turistické rychlosti asi třetí, většina
davu, kterému jsem galantně uhýbala z cesty, aby mě neušlapali, hrnul přímo na 40, asi se
strategií brát 32 až cestou do cíle. Ale já vím své o návratech do cíle,
takže tuto variantu vylučuji, co je doma, to se počítá. Ke 40 to beru
svahem, sklesám na cestu a jen tak si běžím, detaily budu řešit na
místě. Tu mě předbíhají dvě mladá děvčata zabraná do diskuze "tu 40A už
nestíháme, to nemá smysl tam lézt". V tom okamžiku si uvědomuju, že jsem
si OPĚT nezapla ty blbý stopky (stejně jako vloni i předloni). Zmáčknu
to a vyrazím sprint rozhodnutá tu 40A prostě dát, nehoním se tady jen tak pro nic za nic. 6 minut od startu by
mělo zhruba vyjít. Bohužel, o vteřinu pozdě, Máša razí poslední. A zmocňuje se
mě panika. Když to takto bude pokračovat, nedám ani těch 15 bodů. Slepě
valím za davem, který mě pravděpodobně protáhl trasou 41A, 33B, 31A.
Totálně ale ztrácím kontakt s mapou, letím dál za davem, který mě ASI
dotáhl na 44A. Prakticky realizují můj plán za mě, já toho při
momentálním stavu mysli nejsem schopná. Fajn, nějaký body už mám,
lokalizuju se na mapě, uklidňuju se a začínám znovu plánovat. 42B, to by
mohlo být fajn a pak se přesunout pro jednu tříbodovku 51 a pak domů, to
by mohlo pro letošek stačit. Dolítnu ke 42B, nikdo tam, to je podezřelé
a zjišťuju, že jsem se blbě koukla na jízdní řád a pěkně do kopce
dobrých 300m supím pro 42A. 51 má blbý časy, takže nic. Vrací se mi
panický stav. Za loukou na mapě ovšem vidím zeleno, běžím tedy ještě
tam, třeba něco zachráním. Bohužel, momentálně dostupná pouze 48B. Čas
se krátí, nejde mi to, nebaví mě to, rozčiluje mě to, hledám cestu do
cíle. Za zástavbou mě ale zláká další shluk zelených koleček. Že bych
ještě něco vzala? Ok, jdu pro 50B a 46C, to zní lákavě. Nicméně nevím,
jak jsem na tom s časem, netuším, jak pozdě jsem zapla ty pitomý stopky,
nějakých 3-6 minut? Ve svahu už kousek od 50B potkávám Mášu, která
hlásí, že už tam není. Takže opět z kopce dolů beru jen 46C. Fakt, že se
vláčím po kontrolách, paběrkuju, protože všechny tam prostě nejsou nebo
mi je mojí blbostí seberou přímo před nosem, mě ještě více demoralizuje.
Takže směr cíl, stejně pořádně nevím, kolik mi zbývá času, tak ať ještě
nepřiju o to, co mám.
Neschopná už vůbec uvažovat mě hryže obava, že nemám ani těch 15 bodů,
takže dělám další zbrklé rozhodnutí to protáhnout ještě dál kolem pole
pro 45C. Cestou se trochu uklidním. U kontroly ale kouknu na stopky,
které hlásí 44 min a veškeré zbytky racionální mysli přebíjí doposud
nejakutnější záchvat paniky. CÍL A HNED, přes celou mapu to už stejně
nestihnu, tak ať neskončím proboha s nulou. Netuším, kolik času mi
přesně zbývá a teď už detaily začínají hrát roli. Takže zběsile vyrazím
k poli a nechávám ladem 52 (debil, šlo to i tudy), dále po ceště s
nápadem spláchnout nějakou 38. Jelikož mi ale panika nedovolí se
zkoncentrovat, moc nevím, kde jsem a která je memontálně na místě, takže
prohučím přesně v lajně mezi všemi třemi variantami 38 bez úlovku,
netroufám si dohledávat. Třeba bude na ceště 34C. Není, doteď nevím
proč, jízdní řád jsem už nezkoumala. Vytočená, že lítám kolem kontrol
stovky metrů a žádnou nejsem schopná pobrat, hledám nejrychlejší cestu
do cíle. Na křižovatce 34C je to jasný, cestou přímo na sever. Kam ale
valí ten dav? Okamžitě vyhodnocuju, že asi vědí, co dělají, jsou
atletické postavy, většinou vyběhaní chlapi, rozhoduju se tedy za ně
zavěsit a vidět, co bude. Hm, u 36C asi půl minuty čekáme, vydejchám se,
zjišťuju, co se se mnou děje a dělám plán pobrat cestou tu v úvodu
nestihnutou 40. Je tu ještě dost lidí, mimo jiné Kristýna Hlubučková, ta
má čas jistě pod kontrolou. Dav vybíhá podél plotu a ač jsem plánovala
přímo nahoru, chvíli se s nimi vezu. A ejhle, berou 43C, beru taky a teď
už fakt rychle domů, co bude se 40C, uvidím cestou. Jo, ten výraznej
strom je jasnej už z dálky, to dám. Beru ji a slepě mažu tam, kam
většina zbývajících lidí kolem mě, už ovšem řídnou, šílím. Opět ztrácím
představu, kde přesně jsem. Cestou předbíhám Libora, raději se ho ale
neptám, kde se nacházíme a kolik zbývá času, jestli vůbec, nemá to rád.
Čas zjišťuju tedy od nějakého dítěte, jen co zmizím Liborovi z očí.
Nacházím se i na mapě, hurá. A do cíle dobíhám s rezervou minuty a půl.
Dojem? Těch 15 bodů snad mám. Jinak frustrace, zklamání, vzteklá,
otrávená, rozhodnutá, že to už NIKDY neběžím. Jednoduše neumím závodit s
lidma, musím do toho jít úplně sama, pak mě pud sebezáchovy obvykle
zachová i racionální mysl. Cestou z cíle letmo a bez zájmu procházím mapu a ke svému
překvapění zjišťuju, že mám asi 22 bodů, moc ale místy nevím, co se se
mnou dělo, tak čekám až na výsledky. Fakt, a k tomu docela úctyhodné
umístění, 26. místo ze 142 závodnic.
Takže, SMIK se dá běhat i úplně jinak, třeba i nekoncepčně, intuitivně, zběsile, zoufale, sem a tam a výsledek je podobný. Dělám tedy
závěr, že vymýšlet strategie je zbytečné nebo existuje i spousta
strategií alternativních, netradičních či nestandardních. Moje strategie
na příští rok, pokud to budu zase nucená běžet (společenským nátlakem v
rodině), je taková - celý rok běhat a nahonit fyzičku a pak se třeba
zavěsit za Mirka Štochela a uviset ho do cíle, ten evidentně ví, co
dělá. No a nebo trénovat zachování klidu (to ale nevím, jak se u poděsů dělá). Když si to zrekapituluju, na
trase jsem nechala pohodlné 3 body v podobě 52B, další 1 bod na trase
kolem 38, asi někde v těsné blízkosti mé trajektorie i 34 a hned vedle
cesty ke 46C i tříbodovou 49. To je suma sumárum prostou neschopností
zchladit hlavu vyhozených 8 bodů.
Závěrem na moji obhajobu. Předloni jsem to úspěšně běžela i bez pomoci
davu a dala něco ke 25 bodům, takže to za určitých okolností asi dokážu.
Jen nevím, jak přemoci tu motivaci.
Dáša
Žádné komentáře:
Okomentovat